Všem klukům jsme říkali hroch a holkám hrošanda. Bylo mi asi 9 let a bylo to na táboře Chrudimka v Trhové Kamenici. Od této doby je sbírám, spíše tedy dostávám (plyšové, sádrové, keramické, dokonce mam i z křišťálu …) Mam jich několik set a nevím, co s nima. : Mam je prostě rád. Pohodové zvíře, které má v přírodě respekt.
A mimochodem už jste viděly hroší fotogalerii ? Né. Tak potom klikněte zde.
Tak něco o nich:
Hroší video-vážne super klip můžete si ho stáhnout zde.
HROCH OBOJŽIVELNÝ
(Hippopotamus amphibius)
Nadříše: Jaderní (Eukaryota)
Říše: Živočichové (Animalia)
Podříše: Mnohobuněční
Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: Nepřežvýkavci (Nonruminantia)
Čeleď: Hrochovití (Hippopotamidae) -lysá, vysychavá kůže a kůlovité, stále dorůstající řezáky a špičáky
Rozšíření: řeky a jezera v Africe, od Nilu po jihoafrické řeky a bažiny
Velikost: délka hlavy a těla až 4,6m
Hmotnost: udává se od 2 tun do 4000kg
Počet mláďat: 1 mládě za 2,5 roku
Délka života: až 45 let (vyjímka 59 let)
Počet zubů: 36 - 40
Došlapuje na všechny 4 prsty.
Pár zajímavostí:
Zajímavosti o jeho těle
Nohy: Sloupovité krátké nohy nesou celé tlusté tělo. Jsou na nich neobvykle čtyři kopýtka (ostatní sudokopytníci mají většinou jen dvě). Ta zvětšují plochu, na kterou hroch došlapuje a tím se v okolí řek a bažin méně boří do bahna. Mezi prsty jsou plovací blány.
Ocas: Je krátký a plochý a má snad jediný účel - značkování teritoria. Když se hroch vyprazdňuje, začne jím rychle kmitat a řídký trus létá do vzdálenosti několika metrů na okolní vegetaci. Tento zvyk si zachovává i ve vodě, ale tam to spíš pomáhá v rozvoji ekosystému. Hroch to "pohnojí" a i domorodci vědí, že kde jsou hroši je také více ryb. Hroch to dělá i v zoologických zahradách a jeho trus prý děsně smrdí.
Tlama: Na konci se rozšiřuje a široké pysky umožňují sběr i té nejhorší trávy. Vevnitř skrývá spoustu zubů, nejdelší jsou dolní špičáky - kly - které mohou i s kořeny měřit 60 cm a vážit i 3 kg. Jsou tam také vodorovně směřující přední zuby, které umožňují lepší bodnutí, než nahoru zahnutými kly. Tlama je také široce roztažitelná, asi do 120 °, některé zdroje uvádějí i 150 °. Když má hroch tlamu zavřenou, visí mu z ní na každé straně plát kůže, který umožňuje ono velké roztažení.
Zuby: Hroch má čtyřicet zubů. Ty jsou nejlépe vidět při širokém otevření tlamy. Jsou tu stoličky, které se po celý život vyměňují, pak kly a přední zuby. Kly byly dříve ceněny více než slonovina. Mají totiž stejné vlastnosti a k tomu postupem času nažloutnou; proto se z nich dlouho vyráběly umělé zuby pro lidi.
Jazyk: Je dobře vidět při otevřené tlamě, zvlášť v zoo, když hroch žebrá u ošetřovatele o jídlo. Je tlustý, skoro by se zdálo odporný, ale mně přijde docela hezký.
Nozdry: Jsou uzavíratelné. Hroch je zavře a potopí se. Při vynoření jsem v zoo pozoroval, že někdy vyfoukne trochu vody. Vynoření je také z důvodů otevření nozder dobře slyšet.
Uši: Jsou také uzavíratelné.
Kůže: Je silná a pod ní se skrývá velká vrstva tuku. To všechno brání většímu zranění při hroších soubojích. Není však pravda, že by byla necitlivá. Reaguje i na jemný dotek nebo na mouchu či ováda. Očkování hrochů je prý těžší než třeba nosorožců, protože je to hodně bolí. Kůže vylučuje zvláštní červený pot ("obyčejné" potní žlázy hrochovi chybí), který zabraňuje popraskání kůže. Není tedy pravda, že hroch "potí krev." V horké Africe nechrání moc dlouho a proto hroši tráví celý teplý den ve vodě, ale v našich podmínkách se hroši klidně občas sluní na písku ve výběhu. Je také možné, že červenavý výměšek dezinfikuje rány, které si hroši způsobují. Na kůži se přisávají půlmetrové kaprovité ryby Labeo velifer, které se živí buď látkami, které hroší kůže vylučuje nebo na ní ulpívají. Na zádech hrochů odpočívají také ptáci klubáci. Po vyschnutí je kůže tak tvrdá, že byla dříve používána k broušení diamantů.
Hlasové projevy: Řev, velmi hlasité chrochtání a funění.
Počátek chovu hrochů v Zoo Praha se datuje do doby záhy po jejím založení. První hroch byl zakoupen od cirkusu Kludský za 52 000 korun a do zoo přišel 4. října 1933. Byl to samec, jmenoval se Petr a žil tu 6 let. Když v únoru 1939 uhynul, bylo mu více než 28 let a příčinou byl kus obyčejné gumové hadice.
Během 2. svět. války pražská zoo hrochy nechovala. Teprve v roce 1944 sem přišla dnes již legendární hrošice Zuzana. Byla deponována ze Zoo Berlín, kde utrpěla zranění a popáleniny během náletů. Majetkem Zoo Praha se stala o rok později v rámci válečných reparací za cenu jedné koruny za kilogram živé váhy, která činila asi 2000 kg. Zuzana žila v Praze až do května 1977, což znamená, že tu strávila 32 let a v době úhynu bylo její stáří odhadováno na 52 let. Zpočátku žila osaměle a teprve v roce 1971 se dočkala společnosti páru rok starých zvířat ze Zoo Budapešť. Poprvé se setkali v bazénu uvnitř pavilonu a nutno říci, že přes počáteční nervozitu proběhlo vše dobře.
Zmínění mladí hroši byli samec Jónász a samice Victoria. V Praze však byli přejmenováni na Zulua a Zairu a stali se zakladateli chovu hrochů v pražské zoo. Celkem měli 9 mláďat, z nichž úspěšně odchovali 5 - samé samečky. Jejich posledním potomkem je současný chovný samec Slávek. Zulu a Zaira měli dokonce v roce 1981 dvojčata Kibo a Kivu, což je také světovou raritou.
Když v roce 1985 Zulu uhynul, nastoupil na jeho místo Slávek. Jediným žijícím potomkem tohoto páru je samička Lentilka, která dnes obývá ubikaci se Slávkem. S ním měla již 7 mláďat, bohužel však odchovala zatím jen 3 včetně malé Barborky. Lentilka měla vždy potíže s přijímáním vlastních mláďat. První dvě hned po porodu utopila a teprve poté se o své potomky začala starat.
Třetí kuriozitou v chovu hrochů v pražské zoo je skutečnost, že všechny porody u páru Slávek a Lentilka probíhají bez oddělování samce. Slávek je ke svým potomkům i k matce ohleduplný a Lentilka si dnes již svá mláďata pečlivě hlídá. Pak přišly povodně …
Jak to bylo v Praze při povodních?
Jak všichni víme, v létě roku 2002 byly velké povodně, které se nevyhnuly ani pražské zoo. Hroši to také neměli lehké. Přežil pouze samec Slávek. Jak se to všechno stalo se píše na stránkách zoo Praha:
Rychle stoupající voda překvapila v pavilonu pár hrošíků liberijských, kteří jsou sice příbuznými hrochů, ale raději se zdržují na souši než ve vodě. Stejně jako oni uvízla ve vodě čtyřletá hrošice Barborka, zatímco její otec Slávek povodeň přežil.
K největší tragédii došlo v úterý večer. Voda stoupla natolik, že spojila všechny venkovní výběhy v jediné jezero. Zůstal v něm slon Kadíra, který byl večer tak vysílený a voda ho vynášela tak vysoko, že nezbylo nic jiného než mu utrpení milosrdně zkrátit a kromě toho zabránit možnosti, že agresivní samec uplave a napadne každého člověka, na nějž narazí.
Už za úplné tmy musela být zastřelena i hrošice Lentilka, která byla prakticky na volné vodě a hrozilo nebezpečí, že nepozorovaně odplave do Vltavy a někoho zraní nebo dokonce zabije.
Hrdinou povodně se stal samec Slávek. Narodil se v roce 1984 v naší zoo a je výjimečný tím, že je galantní k samicím a ohleduplný k mláďatům. Když se Lentilce narodilo mimino, nemuseli jsme Slávka oddělovat, jak bývá nezbytné v jiných zoo. Často dával své partnerce přednost na schodech do bazénu a nikdy žádnému mláděti neublížil.
Po celou dobu povodně zůstal Slávek v pavilonu a naštěstí nenašel otevřené dveře ven. Voda ho vynesla do návštěvnického prostoru a nakonec i na manipulační ochoz nad stájemi zvířat. Ve čtvrtek však Slávek zmizel. Přes usilovné a často krkolomné pátrání ho nikdo v pavilonu nenašel a všichni ho považovali za ztraceného. O to větší bylo překvapení, když dva dobrovolní záchranáři vylámali otvor v kovových dveřích na ochozu pavilonu a zjistili, že Slávek uvíznul na zcela nečekaném místě. Při velké vodě zřejmě plaval v celém prostoru pavilonu a zamířil i nad stání slonů. U stropu je tam ochoz pro personál a právě za jeho hrazením Slávek po opadnutí vody zůstal. Vypadal sice apaticky, ale když se k němu chovatelé přiblížili, rozčileně po nich vystartoval. V pátek se Slávek dostal do opačné části pavilonu, na ochoz nad bývalou expozicí nosorožců. Podařilo se mu hlavou vyrazit okno a poněkud nesvůj sledoval dění venku. Jistě mu bylo divné, kam všichni zmizeli a proč mu nikdo nedá krmení.
Ihned se začalo pracovat na jeho záchraně. Pracovní ochoz je spojený s dalšími obslužnými chodbami a vede až k oknům, z nichž se před dvěma dny Slávek rozhlížel – nad vraty do výběhu nosorožců. Pomohla nám firma IPS Skanska. Nejprve se musel sbíječkou vylámat otvor dostatečně velký pro statného hrocha. Pak dělníci připravili šikmou rampu do výběhu. Nakonec se nechal Slávek celkem ochotně přehnat chodbami a pak sešel do bezpečí. U nosorožců hostoval několik dní, protože jeho vlastní bazén popraskal a bylo potřeba ho důkladně opravit. Nosorožci nemají ve výběhu bazén, a tak Slávka kropil hadicí každý, kdo šel právě kolem. První den hroch ani nejedl, ale už v noci dokázal hbitě přešplhat hrazení mezi oběma nosorožčími výběhy a dokázat, že mu zřejmě nic vážného není. Konečně ve čtvrtek nastal ten slavný den, kdy se mohl Slávek vrátit. Hasiči mu do bazénu napustili vodu a první, co hroch udělal, bylo pořádné napití. Když hladina vody v bazénu viditelně klesla, lehnul si Slávek a blaženě se ve vodě protahoval...